Stříbrný had se zlatou korunkou [ Pověst ]
Stříbrný had se zlatou korunkou
Jak šel čas, střídali se majitelé hradu Nový Světlov a galerie šlechtických znaků se rozrůstala. Nejdříve zdobila hradní stěny pětilistá růžice zakladatelů hradu bratří z Landštejna, přibyl příčný pás pánů Vlčnovských, hvězdy a klíny Tetaurů z Tetova, dvě jelení hlavy Kunovských, okřídleny kůň a korunovaný had Serenyiů, z nichž Gabriel, krajský a zemský hejtman, osvobodil r. 1636 bojkovické od robot a založil místní farní chrám Sv. Vavřince. Kromě toho prosluli Serenyiové jednou prapodivnou příhodou.
Jednou v podvečer si vyjel světlovský pán na lov do hustých okolních lesů. Projížděl se na svém koni sem a tam, až přijel na mýtinu, která byla celá zalita měsíčním světlem. Pán se kochal krásou noci a tu vidí, jak se na břehu potoka cosi třpytí.
Seskočil z koně, popošel blíže až rozeznal v zelené trávě zlatou korunku. Opodál, na mohutném pařezu ležel stočen obrovský stříbrný had a spal. Korunka vrhala do tmy zářivé odlesky měsíce a lákala smělého vetřelce natolik, že se rozhodl zmocnit se tohoto klenotu. Sklonil se, rychle ji uchopil a bleskem se vyšvihl na svého vraníka. Pobídl ho ostruhami tak silně, že se kůň až vzepjal a ujížděl co nejrychleji pryč. V tom okamžiku se had probudil. Ohlížel se po své koruně, ale ta již spočívala pevně stisknuta v ruce ujíždějícího jezdce. Hned věděl kolik uhodilo. Nemeškal už ani chvíti a pustil se do pronásledování drzého lupiče. Světlovský pán, když zpo zoroval stříbrnou obludu v patách, pobízel koně k ještě většímu trysku, aíe had se pohyboval stejnou rychlostí koni takřka na dosah. Naštěstí se již ze tmy vynořila hradní brána a jezdec s koněm, cválající o život, do ní tryskem vjeli.
Shodou okolností nic dobrého nevěstící zvuk pádících koňských kopyt, který se nesl tichem noci, přiměl stráže u brány, aby přestaly hrát v kostky a zaměřily svou pozornost na hrůznou ho ničku. A tak se těžká dubová vrata s rachotem zavřela.
Stříbrná obluda vrazila do hradní brány a zůstala před ní mrtvá ležet. Jezdec byl zachráněn a přivezl si i trofej — zlatou korunku.
Panovník, který se o této příhodě zakrátko dověděl, nemálo se podivil nad statečností světlovského pána a jeho rychlého koně. Svolil tedy, aby on i jeho potomci měli na památku oné události ve znaku stříbrného hada se zlatou korunkou a vzpínajícího se koně. Tak přišli Serényiové ke svému znaku.